Něco málo o jezevčících 

ZEMĚ PŮVODU: Německo
DATUM ZVEŘEJNĚNÍ PLATNÉHO ORIGINÁLU STANDARDU: 13. 3. 2001
POUŽITÍ: Lovecký pes – práce na povrchu a pod zemí
KLASIFIKACE FCI: Skupina 4 Jezevčíci, s pracovní zkouškou

HISTORIE: Jezevčík (der Dachshund, Dackel, Teckel) je znám od středověku. Z brakýřů byli postupně vyšlechtěni psi vhodní zejména pro lov pod zemí. Z těchto nízkonohých psů vznikl jezevčík, který je uznáván jako jedno z nejvšestrannějších lovecky upotřebitelných plemen. Vykazuje rovněž vynikající výkony na povrchu – například na lovech s využitím hlasitosti na stopě, při naháňkách a práci na barvě.
Nejstarším chovatelským spolkem pro jezevčíky je Německý klub chovatelů jezevčíků (der Deutsche Teckelklub 1888 e.V.) založený roku 1888. Jezevčík se již po desetiletí chová ve 3 různých velikostech (jezevčík, jezevčík trpasličí a jezevčík králičí) a ve 3 různých druzích osrstění (krátkosrstý, drsnosrstý a dlouhosrstý).

CELKOVÝ VZHLED: Nízká, krátkonohá, protáhlá, ale kompaktní stavba těla, silně osvalená, se směle vyzývavým držením hlavy a pozorným výrazem obličeje. Celkový výraz je typický pro příslušné pohlaví. Přestože má v poměru ke dlouhému tělu krátké končetiny, je velmi pohyblivý a hbitý.

DŮLEŽITÉ PROPORCE: S odstupem od země odpovídajícím zhruba jedné třetině výšky v kohoutku má být délka trupu v harmonickém poměru ke kohoutkové výšce - zhruba 1 ku 1,7 až 1,8.

VELIKOST A HMOTNOST: 

Jezevčík standartní: obvod hrudníku nad 35 cm, horní hranice hmotnosti cca 9 kg.

Trpasličí jezevčík: obvod hrudníku nad 30 až do 35 cm ve stáří minimálně 15 měsíců.

Králičí jezevčík: obvod hrudníku až do 30 cm ve stáří minimálně 15 měsíců.

CHARAKTER (POVAHA): Přátelské povahy, ani bázlivý, ani agresivní, s vyrovnaným temperamentem. Náruživý, vytrvalý a hbitý lovecký pes s jemným nosem.

OSRSTĚNÍ:   KRÁTKOSRSTÝ, DLOUHOSRSTÝ, DRSNOSRSTÝ

BARVA:

a) Jednobarevní: Červená, červenožlutá, žlutá, všechny odstíny s černou příměsí nebo bez ní. Přednost je třeba dát čisté barvě a červenou je třeba posuzovat jako hodnotnější než červenožlutou nebo žlutou. Patří sem i psi se silnou příměsí černé. Bílá není žádoucí, ale v ojedinělých malých skvrnách není vylučující vadou. Nos a drápy černé, červenohnědá je také přípustná, ale není žádoucí.

b) Dvoubarevní: Sytá černá nebo hnědá, obě s rezavohnědými nebo žlutými odznaky (pálením) nad očima, po stranách mordy a dolního pysku, na vnitřním okraji slechů, na prsou, na vnitřních a zadních stranách běhů, na tlapách, kolem řitního otvoru a odtud asi do třetiny až poloviny spodní strany ocasu. Nos a drápy u černých psů černé, u hnědých psů hnědé. Bílá není žádoucí, ale v ojedinělých malých skvrnách není vylučující vadou. Příliš silně rozšířené pálení je nežádoucí.

c) Skvrnití (tygrovaní, žíhaní): Základní barvou je vždy tmavá barva (černá, červená nebo šedá). Žádoucí jsou nepravidelné šedé ale také béžové skvrny (nežádoucí jsou velké plotny). Nemá převažovat ani tmavá ani světlá barva. Barva žíhaného jezevčíka je červená nebo žlutá s tmavším žíháním. Nos a drápy jako u jednobarevných a dvoubarevných.